Rádi poradíme v online chatu nebo na: +420 228 224 478
Příběhy a značky Chůze, pohyb a zdraví
Dávají barefooty na vícedenní trek vůbec smysl? Nikola to šla zjistit na vlastní kůži — spontánní výlet na Tenerife, příliš těžký batoh a překvapení, která nečekala.
Co se stane, když se v listopadu spontánně rozhodnete odletět na stokilometrovou procházku? Opravdu se na nejvyšší vrchol Tenerife Pico de Teide dostanete bez povolení? A je vůbec dobrý nápad obout si na to barefooty?
Posledních pár let je chození po našich kopcích i po větších horách jednou z mých nejoblíbenějších činností. Z neznámého důvodu mi trýznění se v nějakém krpálu s vidinou výhledů a (především) jídla přijde jako skvěle strávený čas. Občas přemýšlím, že bych mohla nějakou dovolenou strávit i jinak, než že někam půjdu pěšky. Možná bych prostě mohla ležet kdesi v resortu a po půl hodině se otáčet na lehátku. Problémem však je, že jídlo, ať už to, co si vytáhnete z batohu, nebo to koupené s vysokohorskou přirážkou, chutná prostě nejlíp po tom, co několikrát proděláte klinickou smrt.
S touto filozofií a jedním týdnem dovolené, který bylo nutné si vybrat, jsem se celkem náhodně ocitla na GR 131 na Tenerife. Těšila jsem se na výstup na nejvyšší horu Španělska, na paellu, slunné počasí a fajn lidi. Všechno ale nakonec dopadlo trochu jinak…
Na Tenerife se dá cestovat celý rok, ovšem v době naší zimy jsou tu ideální podmínky na hikování. Teplota tak akorát přes dvacet stupňů a s tím i související menší množství vody na zádech.
Jestli máte stejnou sadu úchylek jako já, a to lásku k horám a lásku k barefootům, dříve či později narazíte na problém, které boty teda nosit na hory, když nám všichni pořád opakovali, že do hor je přece potřeba pevná bota.
Když jsem balila na GR 131, řekla jsem si, že si je prostě vezmu. Představa chodit v pevné botě mě totiž opravdu děsila. Rozumějte: vyzkoušela jsem za posledních patnáct let různé pevné značkové boty – a ze všech jsem vždy měla dříve či později puchýře. Po přechodu Nízkých Tater jsem dokonce jedny takové boty nechala u popelnic na konci treku.
Konkurz na terénní boty u mě vyhrály SALTIC OUTDOOR FLAT. Ze všemožných sportovnějších verzí bosonohých bot, které náš trh nabízí, mi byly nejpohodlnější. Z předešlých výletů jsem taky věděla, že mě nikde netlačí, jsou díky velkému okopu odolné a vydrží i nějaký ten deštík. Chodila jsem v nich na jednodenní výlety a vždy to bylo v pohodě. Toto bylo poprvé, co jsem věděla, že mě čeká slušné převýšení a zhruba sto kilometrů.
Teploty se tu pohybují od těch vyloženě letních až po skutečně zimní. Čím blíže jste nejvyšší hoře Španělska, tím je teplota nižší a klesá i pod bod mrazu. Je tedy třeba sbalit i věci, které se na první pohled zdají nesmyslné… třeba rukavice. Z oblečení tak balím vše v rozpětí mezi kraťasy a péřovou bundou.
Kempování se tu mimo národní park toleruje, a tak balím stan, karimatku a spacák. Nesmí chybět vařič a jídlo na pár dní. Je to také ostrov s nedostatkem vody, a tak se psychicky připravuju na nošení většího množství na zádech. Samozřejmě nesmí chybět turistické hole, lékárnička a vlhčené ubrousky. Dohromady mi to dělá 12 kg.
Po příletu se přesouvám na sever ostrova a ubytuju se v nejlevnějším hostelu. Bohužel i nejlevnější tu znamená 800 Kč. Celé další dopoledne sháním plynovou kartuši. Projezdím místním MHD celé město, a když už se smiřuju s tím, že budu jako Reese Witherspoon ve filmu Divočina, tak mě prodavač z Decathlonu posílá ještě do obchodu Merlin, kde kartuši skutečně mají. K mému štěstí v neštěstí jenom tu 500g. Do mého batohu už se teď nevejde navíc ani papírový kapesníček a autobusem vyrážím na začátek trasy.
Rozhodla jsem se začít v La Esperanza, vyrazit však můžete i z Arony či si trasu prodloužit podle sebe. Když s velkou slávou konečně vyrazím, už je po poledni. Celá nedočkavá se potím do prvního stoupání a nemile mě překvapuje tíha batohu. Hned jak zapluju do lesa, potkávám tři lidi, potom už nikoho. Tak nějak jsem si představovala, že tu bude víc rušno. Starosti mi dělá vítr… větve se tu ohýbají a marně koukám po místu, kde by se dal postavit stan. Zachraňují mne, jako už nesčetněkrát, mapy.cz. Najdu přístřešek a mířím k němu.
Ještě jsem se vám nepřiznala s jednou věcí. Tento výlet byl pro mě výzvou. Ne kvůli tomu, že bych šla sama, ale kvůli tomu, že jsem se rozhodla spát sama venku. Dlouhé roky mě to děsilo a brzdilo. Nyní jsem nějak cítila, že nadešel čas toto prokletí prolomit.
Když dorazím do přístřešku, najdu tam dva kluky. Co myslíte: odkud jsou? Jasně, jsou to naši. Bez mučení přiznávám, že jsem celkem ráda – taky kvůli střeše, kterou přístřešek disponuje. Svého bobříka odvahy odkládám na další noc. Ráno není po větru ani památky, loučíme se a vyrážíme každý opačným směrem. Mým dnešním cílem je voda vzdálená 20 km.
Celý den jdu v lese. Nejdříve nastoupám 800 výškových metrů, abych je pak zase všechny sklesala dolů. V Saltikách mi to krásně šlape. Občas už se ukazuje Teide, ještě však je pěkný kousek daleko. Potkávám opět pouze pár lidi a užívám si čas v lese. Když dorazím k vodě, už se stmívá. Rychle stavím stan a vařím večeři. Paradoxně si připadám víc v bezpečí kousek od přístřešku, kde na mě nikdo nevidí. Okolo sedmé večerní ulehám a čeká mě zhruba dvanáct hodin v mém stanu tvaru rakve. Les mi vlastně strach nenahání – a ty ostatní strachy násilím potlačím. Co mi taky v této situaci zbývá? Samozřejmě se budím při každém podezřelém zvuku = při každém zvuku, naštěstí ale jsem unavená, a tak se vyspím na dané podmínky relativně dobře.
Třetí den se celá pyšná, že jsem přežila, rozběhnu dál. Cesta je nejdřív po vrstevnici a pak už přichází nekonečné stoupání. Když dorazím k restauraci na hranici národního parku, posilním se steakem a dezertem. Mám dilema, co dál… Nakonec se na doporučení kamaráda rozhodnu pokračovat, přestože vím, že je tam kempování zakázané. Mým cílem je jeskyně Montana Blanca.
Kulisy se tu proměňují na téměř měsíční krajinu a opět téměř nikdo nikde. Říkám si, že v nouzovém přístřešku určitě někdo bude. Nebyl. Dorazím tam už téměř za tmy, místo chvíli hledám – je celkem schované a upřímně… celkem strašidelné. Na klidu mi ani nepřidává vidět dvě siluety, které pobíhají kdesi nade mnou v horách. Stan nestavím, protože tu nenajdu ani jediného pavouka. Fouká tu a je dost zima. Dnes svůj péřový spacák ocením. S plánem ve dvě ráno vstát a ve tři vyrazit na východ slunce na Teide jdu spát. Tedy alespoň se snažím, nicméně spánek nepřichází a narážím tu na zvláštní problém. Je tu neuvěřitelné ticho. Ticho, že slyším, jak se mi otočil vlas v kapuci a jak mi buší srdce. Střídavě usínám a budím se, ve dvě ráno si jako zombie sedám a vařím kaši.
Ještě než vyrazím, slyším kroky a hlasy dalších nedočkavců. Po napůl probdělé noci zmobilizuju všechny svoje síly a vyrážím taky. Stoupání je nejdříve mírné. Je sice tma, ale měsíc a spousta hvězd nám svítí na cestu. Musím říct, že to působilo až magicky. Z mého rozjímání mě vytrhnou strážci parku. Dle moudrých rad na internetu, které říkají, že na východ slunce povolení nikdo nekontroluje, jsem se s jeho získáváním nějak zvlášť netrápila. No, tak kontroluje. Mladý Španěl mě nechá na stránkách se zaregistrovat a myslím si, že je hotovo. Všem ale kontroluje i výbavu. Mám všechno, na co si vzpomene… dokud se nepodívá na moje boty. Tuším, že nebude úplně jásat. Že mi ale řekne, že mě nahoru kvůli nim nepustí, to mě nenapadlo. Stojím tam, jako kdyby na mě někdo vylil kbelík se studenou vodou! Zkouším taktiku od té racionální, že v těchhle botách umím chodit, až po psí oči, ale nic nefunguje. Přestože k slzám nemám daleko, ty ode mě neuvidí.
Dává se do mě zima, protože už tam chvíli stepuju, a tak mi nezbyde než vymyslet alternativní plán. Musím se trochu vrátit a pak se napojit zpět na GR 131. Po cestě dolů potkávám lidi, co jdou nahoru, a srdce mi buší naštvaností. Na chvíli se zastavím a podívám nahoru. Miluju pozorovat hvězdnou oblohu a rozhodnu se, že si užiju alespoň tenhle neočekávaný noční výlet. Pochoduju a pochoduju, je mi pořád zima, už ale nemám nic víc, co bych si mohla obléct. Po dvanácti kilometrech dorazím k turistickému centru, kde je i restaurace a hotel. V myšlenkách doufám v kávu a snídani, je skoro osm hodin a slunce už se pomalu ukazuje. Vlezu do dveří hotelu, hned mě ale otáčí s tím, že vaří jen pro ubytované. To mě teda hodně naštve. Místo vajíček si tak dám k druhé dnešní snídani flapjack. Venku zmrzlými prsty rozehřívám hřejivý polštářek a bookuju ubytování ve 13 km vzdáleném Vilaflor. Házím trasu do map a vydávám se nejkratší trasou – jak jinak než do kopce.
Sluníčko už naštěstí začíná hřát. Když napojím mobil na power banku, zjistím, že se mi telefon vůbec nenabíjí. Baterka mi hlásí 15 % a já vytahuju sluchátka z uší. Uvědomuju si, že kdyby mě strážce parku pustil na vrchol Teide, tak by to znamenalo, že musím strávit další noc někde venku a bez telefonu. Možná to tak vlastně dopadlo, jak nejlíp mohlo. To ještě netuším, jakou jsem se vydala cestou. Když jsem v rychlosti vyhledávala trasu, nevšimla jsem si, že jedna část je pouze čárkovaná, čili neznačená. Je to kamenitá cesta z kopce, kde není žádné značení, jen občas vyšlapaná cestička… a občas vůbec nic. Často tak vytahuju telefon, abych věděla, jestli udržuju správný směr. Když se dostanu na hlavní cestu, oddechnu si. Poslední výzvou jsou kamenné schody během sestupu k městečku Vilaflor. Tam už moje unavené nohy celkem protestují a tenká podrážka bot tomu moc nepřidává, nicméně stačí si vzpomenout na puchýř přes celou patu na cestě do Santiaga a jde se mi hned líp. Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Jakmile dorazím do ubytování, můj telefon kolabuje. Unavená a hladová se vydávám do první hospody na pořádné jídlo.
Poslední den už mě čeká jen 18 km do Arony. Trasa vede nejdřív lesem, kde nikoho nepotkávám. Poté se schází k pobřeží, kochám se krásnými výhledy. Odtamtud už se dostanu autobusem do Los Christianos, tam mám na dvě noci Airbnb. Chci si ještě před odletem odpočinout a nachytat trochu sluníčka.
Došla jsem spokojená bez puchýřů a se všemi nehty. Boty také vypadají – po řádném vyčištění – téměř jako nové. Abych však jen nechválila: poslední dva dny treku se šlo hodně po kamenech a bylo to s tenkou podrážkou občas otravné. Tento problém se dá zmírnit tím, že si do boty dáte vložku (prodává ji výrobce). Bota se tak stane pevnější. Vršek boty zůstal po všech kilometrech netknutý.
Zpětně o pár měsíců později a moudrá z dalších přechodů bych si sbalila méně oblečení: kalhoty stačí dvoje a ponožky také. Stan, který vypadá jako rakev, bych nedoporučila. Je neuvěřitelně nepraktický – nedá se v něm ani posadit, natož převléct. Je také na první pohled jasné, že ve stanu je pouze jeden člověk. Svoje ostražité smysly jsem se při spaní venku naučila ošálit špunty do uší a maskou na oči. Vyzkoušejte, je to skvělé! Nebojte, zvuk motorové pily vás dozajista vzbudí i tak.
A co ostatní věci, které jsem si naplánovala? Co se týče paelly, tak jsem obešla nespočet restaurací, nikde mi ji však pro jednu osobu neudělali. Pokud jde o lidi, překvapilo mě, jak prázdná celá stezka byla, a tak si žádné nové kamarádství neodvážím. Odvážím si ale spoustu zážitků, pokořeného bobříka odvahy a spálený zadek. No řekněte: takové dobrodružství v hotelovém komplexu nezažijete.
Pokud byste měli zájem přečíst si víc faktických informací o přechodu Tenerife, zde je článek.
Autorkou článku a fotek je Nikola Cejnarová – zdravotní sestra s láskou k cestování, horám a kávě. Najdete ji buď někde na kopci, nebo na Instagramu.
Ulovte si svou velikost
