Nástup do školky je velká změna nejen pro dítě, ale celou rodinu. Jak se připravit, aby tento krok do neznáma znamenal minimum stresu?
Nástup dítěte do mateřské školy je největší změnou v životě člověka, ač se to tak nemusí jevit. Poprvé totiž odchází z náruče rodiny vstříc instituci, kde pak bude s největší pravděpodobností fungovat až do důchodu. Tento přechod je často složitý a náročný. Máme však spoustu možností, jak jej zjednodušit. Ano, zejména my rodiče.
Do chvíle nástupu do mateřské školky trávilo dítě čas především s mámou, tátou, dalšími příbuznými a kamarádkami se stejně starými dětmi. Ve třídě je najednou samo, s cizími paními učitelkami a zároveň spolu s dalšími až 27 dětmi. Najednou ho čeká spousta úkolů, dodržování režimu, a i když jsou učitelky úžasné (jako že ve většině případů opravdu jsou), mohou nastat nepříjemné situace, kterým nejde při nejlepší vůli zabránit.
28 dětí totiž pochází z 28 rodin s 28 odlišnými výchovnými styly, ze kterých musí vzejít rozumný společný kompromis, jinak by žádná třída MŠ nemohla fungovat. Zároveň jsou mezi dětmi extrémní rozdíly, a to jak z hlediska věku, tak třeba dovedností, intelektu, znalostí, charakteru nebo i temperamentu. Mix bývá často divoký a dokonale se připravit nelze nikdy. Něco však přesto můžeme jako rodičové ovlivnit a dítěti začátek ulehčit.
Ačkoli by se mohlo zdát, že nástupem do MŠ budeme v očích dítěte upozaděni, není tomu tak. Právě s námi má dítě nejintimnější vztah a je nutné jej dál prohlubovat, ujišťovat dítě, že i když je ve školce, je pořád milováno, máme jej rádi jako nic jiného na světě. V takové míře, v jaké vaše dítě potřebuje. Což u někoho stačí jednou týdně, u jiného zase stokrát denně. My však potřebnou útěchu poskytnout musíme.
Pořád jsme jako bezpečný přístav, kam se dítě vždy vrací. V dobře fungující rodině je to právě tento pocit bezpečí, který nejvíc pomáhá.
Moje dcera nastupovala v září jako tříletá do školky. Bylo velmi zajímavé vše pozorovat z jiného pohledu než z pozice učitele. Teď si ukážeme pár principů, které pomáhají a fungují nehledě na to, jaké dítě je.
Klasické dilema nastává už s výběrem školky. Podle výzkumů je nejčastějším faktorem výběru vzdálenost. Moje otázka jako učitele však zní – chci pro své dítě školku blízkou, nebo kvalitní? Samozřejmě je možné, že kvalitní bude i ta nejbližší, ale ze statistického hlediska spíše ne. A ano, bavíme se o místech, kde vůbec nějaký výběr je. Pokud je v okruhu dvaceti kilometrů jediná školka, je to jasná volba nehledě na cokoliv.
Nejlepším indikátorem je jako vždy doporučení. Kamarádi, příbuzní, sousedé, kdokoliv na základě reálných zkušeností. A ty nelžou. Nikdy. Pokud vám pět lidí nezávisle na sobě řekne, že daná školka je skvělá, tak velmi velmi velmi pravděpodobně také bude.
Moje osobní tipy, které pomohou v rozhodování:
Já osobně jsem pracoval vždy jen ve státní školce, což ovšem neznamená, že bych měl něco principiálně proti alternativám nebo soukromým školkám.
U alternativ (např. Montessori, Waldorf, Začít spolu) ale vidím jeden velký problém – tyto instituce jsou zároveň i filozofiemi. Třeba Montessori pedagogika dává důraz na přírodní materiály, ale dávat dítě do Montessori školky jenom proto, že je to teď třeba moderní, a přitom mám doma vše z plastu, mi zavání pozérstvím. Stejně tak nemusejí být na tuto filozofii naladění učitelé.
U soukromých školek je problém, že nejsou kontrolované státem (zpravidla nespadají do jurisdikce České školní inspekce), a moje čistě soukromé zkušenosti jsou takové, že se tam děti pouze hlídají. Soukromá školka zajistí menší kolektiv, vy se ale ptejte po způsobu vzdělávání vašeho dítěte.
Negativem státních školek zase bývají velké počty dětí. Kde jsou pozitiva, jsou vždy i negativa. Je jen na mně jako rodiči se rozhodnout, který faktor při výběru je tím nejdůležitějším.
Školka je především vzdělávací institucí, ne hlídacím koutkem. To je věc, kterou si musí uvědomit každý: chci mít dítě pohlídané, nebo chci, aby se správně vzdělávalo?
Děti při nástupu do MŠ zažívají enormní stres, což je logické. Je to jako když my nastupujeme do nové práce. A to jsme si ji sami vybrali z vlastní vůle, víme, do čeho jdeme, a emoční vlastnosti jsou na nesporně vyšší úrovni, a přesto to pro nás může být dost náročné. Jsou ale drobnosti, které stres mohou významně snížit.
Pokud se o sebe dítě dokáže samo postarat (jídlo, záchod, oblékání), tak není závislé na pomoci ostatních. Zvyšuje mu to vlastní sebehodnotu a autonomii a nedostává se do situací, kdy něco neumí, nezvládá, čeká na pomoc.
Takové, které si dítě zvládne obléci samo a které je praktické. Kombinéza je sice super, co se týče komfortu, ale čurání je peklo. Tkaničky a prstové rukavice se taktéž přísně nedoporučují (viz předchozí odstavec). Žádný velký styl, hlavně praktičnost, funkčnost a ať se dítě může v oblečení pořádně vyřádit bez strachu z vyhubování.
Pravidelnost je jedním ze základních psychologických rysů předškolního dítěte. Proto je i každodenní režim ve školce stejný. Dává totiž pocit bezpečí, protože dítě ví, co se bude dít. Stejně tak i doma – např. ve stejný čas do postele, ve stejný vstávat.
S tím jsou úzce spojené rituály (třeba i Večerníček). Jsou to denní momenty, které se vždy opakují, dítěti dávají přehled ve dni, protože čas je pro něj velice relativní, a je to něco, na co se může těšit. Já třeba dceru vždy, když je ve školce vše v pořádku, nesu domů na ramenou.
O školce je před nástupem potřeba mluvit, jít se do ní podívat. Vyrobit třeba vizuální plán dne – přijdeš, převlečeš se v šatně, budeš si hrát, bude svačina, zase si budeš hrát, půjde se ven, bude oběd a půjdeš domů. Dítě především motivovat (ale ne uplácet), vše popisovat, vysvětlovat, mluvit.
Podívat se na vše možné (šatna, třída, vybavení…), každá instituce na vás osobitě „dýchne“. A protože se instituce skládá z lidí, seznámit se s nimi, a neptat se, jestli se vaří zdravě (v každé MŠ v ČR se vaří zdravě), ale jaké hodnoty u dětí daná školka rozvíjí, na co se ve vzdělávání soustřeďují. Pro laika těžké, vím, ale chceme tady jít hlavně do hloubky.
Byly mému dítěti už tři roky, nedostalo se do školky, a nic se neděje? To by nemělo.
Z mojí zkušenosti totiž dělají zřizovatelé (ale pozor, může se to diametrálně lišit místo od místa, tady popisuji situaci v Plzni) mrtvé brouky a spoléhají na to, že rodiče nemají informace a neznají svoje možnosti. Což v reálu opravdu neznají. Takže viz předchozí odstavec a volat nejdřív řediteli/ředitelce. Pokud místo nemá, tak šup za zřizovatelem.
A jedna důležitá věc – na přijímání do MŠ jsou systémové koeficienty udělované např. za věk dítěte, bydliště, sourozence v MŠ…, takže na přijímání dětí do MŠ nemá vlastně její vedení žádný vliv. Přijaté děti mu seřadí systém a hotovo. Pokud jsme skončili pod čarou, můžeme se pořád ještě dostat, protože někdo nenastoupí vůbec, někdo se odstěhuje atd., a moje dítě stoupá systémem vzhůru. Pokud je ale tříleté a pořád pod čarou i ke konci srpna, opět viz výše.
V mojí praxi mi „rukama prošly“ stovky dětí a bez výjimky každé si nakonec školku zamilovalo. Začátky mohou být těžké, ale vše je dočasné a „nechci do školky“ se brzy změní na „nechci ze školky“. Fakt. A přijde to mnohem dříve, než si myslíte. Aktivujte trpělivost, laskavost a empatii na maximum a věřte, že společně s vaším dítkem vše zvládnete.
Mgr. Ondřej Koželuh
Dokončuje doktorát z Obecné pedagogiky, učí na ZČU v Plzni budoucí učitelky MŠ, sám pět let v MŠ učil. Autor knihy Učitelem ve školce. Vede vzdělávací semináře pro rodiče i učitele.
Kam dál povedou vaše kroky:
Kč - CZ
English
